Tak nevím, před třiceti lety jsme na Svoboďáku doufali ve změnu. Nikdo si nedovedl představit jakou, ale měli jsme systému socíku plný zuby a chtěli jsme cokoliv jinýho. Člověk vedl řeči v hospodě, poslouchal Hlas Ameriky, občas nějde pomohl předat vopisovanou knížku, ale dyzidenti jsme nebyli. Jen jsme nefandili tý velký straně. Ani anarchisti jsme nebyli, protože ti to dělali programově. Chtěli jsme cestovat na Západ, chtěli jsme si koupit západní džíny v normálním kšeftě, banány v zelenině, chtěli jsme volit podle vlastní hlavy. Bylo mi třicet a na vlastní děcka jsem nemyslel, dneska bych tam šupnul kvalitní vzdělání a práci dle svý volby, možná dobrý žrádlo.
A co máme po třiceti letech? Jsem v akademickým světě, kde lidi místo aby dbali na vzdělání se honí za bobříky, ve světě kde jedni diktují druhejm co maj dělat a co nemaj dělat, kde jedna skupina válcuje druhou, protože vítězství znamená prachy a uspokojení vlastního ega. Všichni rozumí mýmu oboru líp něž já sám. Chybí úcta, chybí respekt, chybí pokora. Mladí jsou nasraní na starý, že tu ještě zaclání, staří zapškli cestou. Hrajeme si na vědu a nutíme naše pravdy vostatním, stejně jako Potěmkin kdesi v širé Rusi.
Hra na zastupitelskou demokracii a volby se hraje stejně jako za socíku, volič (nesnáším to divný slovo volitel) je tlačenej lístečkem se jmény, aby volil ty super-korektní kandidáty a nikoho jinýho, takže volby jsou vlastně zbytečný. Hlavně nepřepřahat, protože změna je nebezpečná. Volení nemají koule vystoupit s vlastním názorem a říct co chtějí. Proč by to dělali, když jsou senátory jako Julius Cézar, tedy takřka na doživotí. Seděj za stolem, nikomu se nezodpovídají, nikdo neví, vo čem se baví, ale vládnou našimi životy prostřednictvím pěněz a vyhlášek, jak se máme chovat, co nám uznaj ve svý velkorysosti. A my tu vobranou kost zvedneme a zalezeme do pelechu plnýho blech a jsme spokojeni, že máme co žužlat.
To jsme chtěli??? Kvůli tomu jsme stáli na Svoboďáku v listopadový kose a podupávali zmrzlejma nohama???