Tekutej svět filozofa Zygmunda Baumana mě uchvátil. Píše jak se doba rozlila do bezbřehý tekutosti, jak přestáváme mít hranice a pravidla, jak nevíme kdo je kdo a co po nás chce. Přirovnává současnou společnost k tekutině, která mění neustále svůj tvar. Břehy přestaly existovat, my plaveme někde ztraceni po hladině a je nám úzko a zle. Záchranný kolo nikdo nehodí a pokud jo, tak na druhou stranu.
Odpovědnost, cíle, vize se slily do stejně špinavýho moře, jako politický strany, nebo snad máte pocit, že ty strany maj pevný hranice, jasný programy a těch se drží? Zajímavý, že některý programy se jměnují dloudobý vize, záměry apod.
Nikdy jsem nepochopil, proč se s těma dlouhodobýma záměrama někdo votravuje. Stejně jsou plný keců, kterejma nás krmili po celej život, jako že se budeme mít líp a radostněji. Stárnu a žádnej vůdce, tlustej, tenkej, či vůdkyně, neudělali nic v tom smyslu a já nemám pocit, že bych se měl líp. Možná je to proto, že ty dlouhodobý kecy nikdo nečte, proto jsou plný nesmyslů, jak budeme otevření a internacionální a mezi těmi nejlepšími.
Prdlajs. Slova vůdců vždycky byly holedbáním se, protože po jejich zvolení už nikdo raději nic nechce a každej drží hubu. Syndrom moci. Všechno to teče někam do kanálu zapomnění a my půjdem k volbám a zase tam hodíme lísteček se jmény vyvolených, který nám někdo vtiskl do dlaně.
Nezávislost je nebezpečná. Jo a prej se nemá uprostřed krasojízdy přepřahat. Nevím, v historii Pony Expres i Wells Fargo na to měly jinej názor, ale to byl Divokej Západ kdesi v Americe, tady ve Střední Evropě máme jinej náhled. Možná bych přepřáh, ty herky vypadaj vopravdu schváceně.