Vo moci se dá přemejšlet dlouho. Je to odvěký téma od doby, kdy člověk slezl ze stromu a začal těm druhejm říkat, že to dělají blbě. A sebral jim kus žvance za to, že jim poradí.
Moc je afrodisiakum, protože po ní roste vlastní Ego, protože Fejk Njůz se stanou vlastní Reality šou. Vytvoříte si nepřítele, kterýmu nasadíte hlavu čokla a na Rocinandě s věrným Sančou Panzou bojujete s mlýny, které jste si sami stvořili. Je to zacyklený proces, hrajete ho, aniž byste si všimli, že moc mají ti, co jsou potichu zalezlí vzadu a co ví a nechaj vás mlátit hubou i činy do Fejk nepřítele národa a lidu. Zajímavý je, že toho Matherfakra ani nemusíte potkat, vůbec nic vo něm nevíte, lepší je ho nevidět, protože byste možná viděli sami sebe. A tak stvoříte nepřítele a máte komu domlouvat a nutit mu tu správňáckou vaši pravdu, která je dobrem pro celej svět. Bez negace není pozitivno.
Jak říká moje máma, co pamatuje skoro celý dvacátý století: „Chlapče, moje dobro už chtěl Adolf Hitler, Jožka Visarjonovič Stalin, Kléma Gottwald, Gustav Husák. Všem šlo vo moje dobro.“
Jo, taky je zajímavý, že moc hájí vždy dva, hodnej a zlej a hodnej, a mluví v plurálu. „Já nic, to ten druhej, víš von to myslí dobře, já ti to chtěl jenom říct, měl bys poslouchat, jde nám o všechny, my to s tebou myslíme dobře.“
Prostě „buď hodnej a pochop nás kámo, vo co ti vlastně de?“ A nabídne vám velkoryse sušenku, přestože ví, že nežerete sladký, ale dary Danajů jsou samostatnej námět.
„Ale no tak, si vem, kámo, to bys nás urazil.“ Nejde vo sušenku, jde vo moc.
A já jsem natvrdelej, zaostalej nic nechápající kolík, kterej nemá rád sušenky.