Vynechám různý FejkNjúz vo spiknutích, tajnejch laboratořích a vymknutí se kontrole. Virus se rozšířil po světě geometrickou křivkou s rychlostí vo který jsme neměl ani páru. Válečná opatření nechám taky bokem, asi jsou v pořádku a blahopřeji všem lídrům za rozhodnost.
Lidstvo, příroda a historie – to je vo čem spíš přemejšlím. Lidstvo se vyvíjelo nějakým směrem a vždycky, když si myslelo, jak je dobrý, přišly rány, který decimovaly stav. Války si dělali lidi z plezíru, to byly jen srandovní vosobní komplexy a ambice jedněch proti druhejm.
Příroda je vynálezavější: mor, černej kašel, AIDS, různý chřipky, vždycky se něco vobjeví na co nejsme redy. Snad ale poprvé se lidi domluvili a zalezli a čekají až to přejde. Mají čas přemejšlet, přestože většina to moc nedělá. Je to připomenutí filozofie a klasické otázky „Quo vadis“ či „Memento mori“? Zvykli jsme si brát život, jak ‘de: ekonomika, práce, jídlo, zážitky, spotřeba, ekologie, co já vím co ještě. A bác, virus to všechno zastavil líp, než cokoliv jinýho.
Jenže OuKej, přežijeme. Ale otázka, která nepadla, co bude dál. Najednou zjišťujeme, že jsme lidi. V Itálii lidi držej při sobě, což asi děláme taky, ale voni začali zpívat a komunikovat z vokna do vokna. Úžasný. Jeden vyleze na balkon, protože ho chytne rapl a začne zpívat a vostatní vylezou do voken a zpívaj s ním. A nejvíc valí národní hymna. Usmívaj se. To je úžasný. Nejdnou jsou lidi lidma a jsou hrdí na to co jsou a kde jsou.
Součástí zapomenutýho lidství je právě to, že máme držet při sobě, že máme bejt hrdí a že hlavní starost je vo lidi kolem, vo rodinu, přátele. Že naše vlastní sebedůležitost nic neznamená. Najednou se může spadnout do režimu „Mañana“. Najednou můžem a umíme bejt slušní.
Asi jsme tu ťafku potřebovali. A budem’ potřebovat čas vod času další.
Jo a lidi, díky všem co se starají. Jste úžasní.
Fakt díky.