Jsou různý barevný knihy vohroženejch prvků, žádná zatím není vo Blekfílds. Pro fajnšmekry podotýkám, že jedinou jinou Zelenou bichli napsal náš velkej kámoš a pak i nekámoš Muammar K.
Myšlenka mne napadla, když jsem v roušce na ksichtě šel z bodu A do bodu B a všiml jsem si novejch kýblů na kytky postrádajících estetiku i smysl,vo zeleni nemluvě. A kupodivu to neprásklo do vočí jenom mně, tak jsem byl rád, že v tom nelítám sám.
Vona estetika a údržba je těžká věc. Když ale instituce vzdélává vodborníky v oblasti zeleně, krajiny, lesů, voda strání, sadů, stromů i estetiky, měla by jít příkladem. A taky myslím v pojmech menežmentu by se měla starat vo svěřenej majetek jako vo svůj doma. Nemělo by to bejt jedno jim ani nám, vobyčejnýmu plebsu. Doma nemám rezavej plot, nenatíraný sloupky, neprořezaný jabloně, voprejskaný lavičky. Vona to nemá ráda moje žena a honí mne, aby bylo hezký, protože pak je hezky i jí.
Tak proč, i když máme džendrově nevyrovnanej menžment, nikdo nikoho nehoní? Kvetoucí jaro to vobnažilo v plný nahotě, rezavý ploty, propadlý cesty, nesmyslný kýble a vodpaďáky, zarostlou džungli vedle úpravenejch ploch, to vše jakci nahodile v estetike všehochuti „pel mel“ a lidský přirozený blbosti. Tedy jestli to není záměrnej výukovej experiment „jak to nedělat“.
Je to krok k demenci? Možná bychom měli k rouškám ještě přidat i pásky přes voči a špunty do uší.
Možná bych tu Zelenou knihu pro BlekFílds měl začít psát.
Možná by každej mohl natřít jeden sloupek vod plota vlastní barvou, co mu někde zbyla. Alespoň by to bylo barevně veselý.
Jdeme na to?
