Bez emocí a humoru a ironie se podle mne nedá učit. Uspávači hadů nebyli nikdy můj vzor. Všichni si to jsme to zažili: před katedru vylez starej týpek (všichni nad padesát jsou pro dvacetiletý starci), ověšenej titulama, vytáhl skripta a poznámky z doby, kdy mu bylo třicet, začal je předčítat tichým monotóním hlasem. Jeden měl co dělat, aby neusnukl nebo nezařval „Ti nerozumím, kámo, běž pryč!“
Nejen že si nezapamatujete, vo čem to je, ale nic ani nepochopíte. To přeci nemůže nikoho bavit, ani študáky ani kantora. Učení má bejt One Man Show, StandUp Comedy, kantor má mít potlesk. Musí to bejt zábava pro všechny, protože jinak jsme mrtví a kdo by chtěl umřít ve dvaceti? Myslíte že se sranda neslučuje s institucí, že nepatří k serióznosti?
Možná v BlekFílds, ale to jste neviděli největší člověky současnosti v nejlepší a nejprestižnější šou světa: Ted.com. Tam jen tak na pódium nemůžete, to voni si vás musej vybrat. Nezáleží na vašem postu, nejde to zaplatit. Ani bejt nejlepší nestačí. To není jako jiný konference s bláboly vo ničem, či přednáška nositele nobelovky v aule, kam lidi musejí, aby nebyly prázdný židle. To je plnej sál lidí v hledišti, který zaplatili balík za to, aby tam mohli celej den sedět, aby mohli bejt součástí něčeho vopravdu chytrýho. Tomu se říká prestiž. A Standing Ovations? To tam zažijí ti nejlepší jednou za život.
Já nejvíc prožíval svoje diskuze se študákama v arboretu na sluníčku na louce. Měli jsme zutý boty, holky vodhalený ramena, kluci popíjeli pivko z plechu, vobčas mi někdo tykal, vobčas mi řekl „ty vole“. Přinášelo mi to radost, protože když padnou ty nesmyslný bariéry, tak jste součástí něčeho mladýho, vopravdovýho, je to vo vzájemným poznání. Člověk ví, že může mluvit a voni poslouchaj`, protože je to zajímá, že to k něčemu je. To bejvalo i na workšopech, popíjeli jsme víno, zakusovali pečivo co napekly holky, sladký, slaný, na cos měl zrovna chuť, hráli společenský hry s nalepenýma lístečkama na čele, pohled z venčí by řekl: „úchylové“. Většina študáků se snažilo zamakat na něčem dobrým. Dávalo to smysl a bylo to dobrý.
To je pryč. Zdrhlo to z BlekFílds, nahradil to strach. Už to nikdy nebude jako před tím. Protože do toho musíte dát srdce, emoce, lásku či nenávist. A musíte přemejšlet jako voni a bejt mladí jako voni, teda aspoň na chvíli. A to je náročný, protože jste unavení a máte rádi svůj klid. Klid je mrtvolnej vztah, nic se nehýbe… „klídek kámo… be kůůl“. Bezvětří bejvala na moři zoufalost.
Ale já chci učit dál s emocemi, s láskou a řvaním, s narážkama a ironií, protože tak to cítím. Mít studenti co to snesou, protože chtěj` bejt dobrý, chtěj něco umět, chtěj mi to natřít a dokázat, že jsou lepší než já je vidím. Je to čelenž pro vobě strany, kterej má skončit mírem a respektem. Kde vítězí osobnost, Ego, který porazí strach a za vodměnu cucá sladkou tyčinku „Já to dal“.
V dobách hlubokýho totáče na průmce jsme chodili na pivo s kantorama a nikdo neřešil hranice, ale taky nikdo toho nezneužil. Pamatuji si, jak zástupce ředitele chodil po policajtech a Národním výboře a žehlil průšvihy svejch studentů, protože jsme se přichlastaní koupali uprostřed města v řece a na plotě jsme nechali viset mokrý trenky. Platil za nás pivo a říkal „Jednou, až budeš vydělávat, to voplať jinejm študákům.“ A tak stejně jsem učil i já a žehlil průšvihy svejch oveček. Považuju to za normální běh věcí.
V BlekFíld platí jiný pravidla, který jsou naprosto stupidní a stupidní pravidla se nemaj` dodržovat a já je dodržovat ani nechci, protože vám tahle buzerace jménem „Korektnost“ jen vymyje mozek.
Učení bez emocí? Zážitkový učení jde všude ve světe kupředu, jen v BlekFílds to jde zuryck. Nevadí. Vopravdová svoboda je, když můžete učit koho chcete jak chcete. A jestli jste za hranou, či na hraně, nebo před ní, vám nemůže nikdo diktovat. Protože hrany neexistujou, to si jen Systém vymyslel pravidla, který sám jednou dodržuje, jindy nedodržuje.
Tlustej Jake říkal, že se na to mám vykašlat. Že emoce jsou na prd. Lepší je prej jedno vorosený U Krmítka. Prej někdy zajdem.