„Svět patří těm, co se neposerou.“ Prej to řekl Charles Bukowski, dokonce by to k němu i sedělo, ale neřekl.
Kdoví jak to s citátama je. Kdoví jak to je vůbec s pravdama, co jedni tvrdí a druzí je poslouchají a pak je vopakujou s tím, že je to zaručeně tak. Černá sanitka, městský historky, tisíckrát vyslovená lež… Fáma je prostě zajímavej fenomén. Pravda a lež jsou moc jednoduchý, jsou to vokrajový hranice. (Matematika jako dáma používá v logice decentní pravda a nepravda.) Zajímavý to začíná bejt v okamžiku, kdy dochází k polopravdám. Deformaci pravdy či lži, podle toho, z kterýho konce to vezmem. Mystifikace. Dneska se místo toho používá slovo fejk.
Fejky jsou všude, i v úctyhodný a seriózní vědě. Protože fejky jsou sexy, vždycka je snaha tu pravdu či lež vylepšit, zatraktivnit. Konzument totiž vidí to, co chce. Je to jako u kouzelnickýho představení. Samozřejmě je to žonglování a manipulace a asi by to nemělo bejt košer, ale jak kdosi kdesi řekl „Mundus vult decipi, ergo decipiatur.“ (Svět chce být klamán, nechť tedy klamán je.)
Neexistuje proti tomu účelná vobrana. Vlastně existuje jen jediná: napálit to naplno a nebát se to zveřejnit. Stejně si to lidi šuškaj` někde bokem, potichu.
Nebo vy to neděláte? Každej to dělá. Teda každej až na mne. Já jako ne, já jsem jako čistej.
Mimochodem ten Bukowskej je dnes tak trochu klasika. Chcete-li ho číst, musíte hodit za hlavu slušný vychování. Jeho život je podivuhodnej sám vo sobě. Dneska bychom řekli bezďáč. Chlast, cigára, sex, ženský, nespoutanej život, nepřetržitej průser, geniální loser. A psaní jako posedlost. Najděte si jeho knížku a začtěte se.
Tlusťoch Jake se mne ptal, jestli ho někdo čet` v BlekFílds. Nevím, ale řekl bych že ne, tam to bude na seznamu Libri prohibiti.