Dnes můj poslední den v BlekFílds. Nevím, jestli mám být rád, nebo lkát nad Osudem. Myslím, že je to jen další příležitost se pohnout z místa. Rozhodně mi není líto odchodu z tuhnoucího, stále autorativnějšího režimu, který se tváří jako demokracie a kde až absurdně rozhoduje pár Vyvolených o Dobru a Zlu podle svých měřítek. Každý má svůj Osud v roukách a je jeho věcí, jaho odpovědností, kam se pohne.
Anarchie je a vždycky byla zrcadlem nesvobodného Systému. Je smutné, když je potřeba. Je smutné, když ji nedělají mladí radikálové, protože je systém zpacifikoval. Odvaha a Duše spolu souvisí. Svoboda volby i názoru je ošemetná věc, pro mne je však daleko důležitější, než by se zdálo. Důstojnost totiž znamená každodenní pohled do zrcadla.
Dnes nebudu polemizovat. Chtěl jsem napsat, že jsem vděčen, že jsem mohl 24 let učit, že jsem vděčen, že jsem potkal Starou Gardu se smyslem pro humor, která byla moudrá, chytrá a velkorysá a že jsem měl příležitost se podílet na užitečných věcech. Jsem rád, že jsem nemusel hrát hry Lov Bobříků, Kafemlejnek a místo toho jsem mohl učit to, co jsem považoval za užitečné.
Myslím, že když se ohlédnu, je to vidět. Mohu být hrdý na mnoho svých studentů a jejich výsledky práce, ceny a výstavy.
Osude díky.