Sicflajš

Co nám v životě chybí? U svejch studentů, koneckonců i vobčas sám u sebe, u lidí kolem postrádám sicflajš, což je termín vod Němců, říkávala to moje babička. Znamená to „trpělivost, schopnost vydržet u práce“. Dneska na to máme moderní slova, jako „prokrastinace“ a různý tajm-manežery a pomodoro vychytávky, ale sicflajš je sicflajš.

S věkem ho ztrácím a zase se chci na něj soustředit, protože jsem naštvanej, že jsem přešel na mexický „mañana“. Myslím, že by bylo dobrý se vykašlat na cizácký novinky a vrátit se k jednoduchejm českejm pojmům.

Bylo by dobrý takový věci učit na univerzitách. Protože k čemu je věda, technika i technologie, když chybí přímej tah na branku, sicflajš.

Teda nerad chodím do minulosti, ale pokud víte, kdo to byl Honza Komenskej, tak ten v Labyrintu světa a ráji srdce kritizuje současnej stav vysoký učenosti, sicflajš považuje jako nezbytný předpoklad přijímacího „exámenu“ a študia vůbec: zadek olověný.

Je to nápad, kde doplnit akreditace, kterejma všichni argumentujou a v BlekFílds, i jinde, je to mantra.Je to džendrově úplně vyrovnaný a i různý dis-, nad kterejma díky befelu Nejvyšších musíte držet vochrannou ruku, toho jsou schopni.

Sicflajš, olověná prdel, úsilí, zarputilost, tah na branku, focus, je jedno jak to nazveme, je nejdůležitější vzdělání na všech úrovních.

Představte si to jako povinnej předmět „SCF Sicflajš“, 5 kreditů, ukončenej zkouškou: „Kolik’s dala?“ „Dvacetjedna hodin dvacet, za Dé.“ „To já nikdy nedám, ten vůl mně vyhodí…“