Poslední srpen je posledním mým dnem. Čekal jsem blesk, zahřmění a vono nic. Je ticho po pěšině, nikoho to nezajímá a to je vlastně dobře. Pro mne spíš než konec je to jistá úleva. Cesta vpřed je klikatá, ale je v ní Naděje, což je dáma vrtkavá. Jsem docela happy, že opouštím kolbiště, kde se bojuje divnými prostředky, loď se kymácí bez pořádného kapitána.
Jsem docela happy a je to divný, protože konečně vím co a jak učit. A hlavně budu mít ten dospěláckej pocit, že úspěchy i neúspěchy jsou jedno v ruce.
Jistej Frank Lloyd Wright (made in USA) to před lety rozjel na plný koule v pětašedesáti a potom to byl šrumec. Knížky, škola, stavby, výstavy. Jo, já vím, byla jiná doba, ale doba je jiná pořád. Uvidíme. Výhoda svobody venku před plotem BlekFílds je v jednom, blbější to už nejde. Plat, podmínky, lidi, to tam kleslo úplně dolů, takže jak říkáme my optimisti „Hůř už bylo.“
Jo a Tlusťoch Jake přišel ještě na jedno plus: Nemusím se starat vo Běh Bohyně, protože každý ví, že běhat v jistým věku je nedůstojný.