Včera jsem vystoupil s vlastním názorem na Velkým senátu. Zcela zbytečná věc. I Bohyně vodešla v půli, aby demonstrovala, že ji to moc nebere. Furt jsem nervózně čekal, že cestou tam, zpět a tam řekne něco jako „na shledanou“, ale to se asi dneska nedělá. Nevím. Holt jsem ze starý školy.
Vždycky jsem byl přesvědčenej, že Kapitán vopouští loď poslední, že Seržant stojí za každým ze svý roty, že tým je tak úspěšnej, jakou má podporu vedení. Aspoň jsem to nejen zastával, ale i tak prakticky dělal.
Nepotřebuji do toho tahat jiný šarže. Ten kdo byl v mým týmu poznal cukr i bič. Belgický pralinky a Mexický chilli, vražedná kombinace. Studeti/studentky, projektanti, řemeslníci. Zeptejte se. Tak se rodí důvěra. Tak se rodí výsledky. Taky vím, že každej kdo de nahorů pude jednou dolů.
Včera jsem ten pocit v BlekFílds ztratil. A byl jsem rád, že vlastně jsem venku z BlekFílds, ze šaliny, kterou řídí šílenej Boss, šílenej Joker, Mad Max, kterýho pasažéři nezajímaj. Adiós.
Naštěstí vše má řešení. Vždycky jsem to říkal: Když je ta škola tak strašně lidsky blbá, založím si vlastní. Protože podstatou není to, co dělaj v BlekFílds, hra na vzdělání, hra, kde Systém rozdává cinknutý karty. Podstatou je vztah, vztah učitel a žák. Podstatou je vzájemná sounáležitost, vzájemnej respekt, důvěra. Cinknutý karty míchá jenom Vosud.
Moc mne potěšila skupinka studentů, kluci i holky stáli v území nikoho na cestě vod Bé k Té a dal jsem se s nimi do řeči. (Ten zákaz styku , co mi dal děkan, už časově propadl, protože už mi nemá co zakazovat a nařizovat.) Kecali jsme a já jsem požádal kluka (tedy správně bych měl napsat „mladého muže“, ale sorry jako, voproti mejm šedinám je to kluk), co kouřil cigarillos (tedy česky doutníček), jestli by mi nedal praska. Jestli bych mu nemohl vykouřit doutníček. Pokořili jsme společně, poklábosili v kruhu a já měl fajn pocit, že je hezký kecat s mladejma a špásovat s nima a možná právě pro takovýhle kluky a holky založím tu školu. Jedno vím, bude daleko vo BlekFílds.