Volal mi jeden bejvalej kolega a kecali jsme co novýho, líčil jsem mu svoje zklamání ze Senátu v BlekFílds, jak jsem měl pocit, že to faktnikoho nezajímá, že to bylo zbytečný a na prd. Řekl mi něco, co mi až tak před tím nedocvaklo: „TVL, nediv se, lidi mají strach.“
To je fenomén, kterej mi nedošel, že vzdělaný, chytrý lidi, který by měly být vosbnostmi mají vobyčejnskej lidskej strach.
Ne že bych strach neměl, ale naučil jsem se ho překonávat. Jako kluk jsem měl strach z vejšek, začal jsem lízt po skalách. Měl jsem strach, že neumím anglicky, jel jsem do světa a zjistil, že umím tak, abych se domluvil, což mi stačí. Jasně že jsem měl dycky strach, jestli něco řeknu svejm studentům a jestli to nebude blbý. Ale von ten strach je užitečnej, protože zmobilizuje síly a člověk to dá.
Prostě když jsem měl strach, tak jsem ho zkusil zmrtvit tím, že jsem se to pokusil překonat. Psal vo tom kdysi Bohumil Hrabal, což byl fajn spisovatel, ale kdo vo něm dneska ví?
Člověk nemůže žít se strachem, protože by se z toho pos*al. Furt se něčeho a někoho bát. Vono je to pudový, já vím, ale vod toho jsme člověci, abychom pudy dokázali krotit.
Bát se, že dostanu ránu? Zkusím ji vrátit. Myslím, že člověk si nemůže nechat všechno líbit. Vono nechat si srát na hlavu jde jenom chvíli, když si hlava myslí, že je to politováníhodnej vomyl. Ani vo vteřinu dýl (teda vo sekundu).
Taky přemejšlím, proč se mně lidi ptaj, jestli nemám strach z toho co bude. Nemám, protože vím, že něco bude. Nic neexistuje, prázdnota není ani ve vesmíru, to by měl vědět každej. A jestli to bude takový nebo makový, lepší nebo horší? To je přece fuk. Každá mince má dvě strany.
Strach v BlekFílds. To je největší prohra Bohyně i všech menežmentů. Znamená to, že to jinak neuměj. Znamená to, že neví nic o Bozích, nic vo lidech ani vo filozofii, nic vo svobodě. Nemohou nic vylepšit, protože strach přináší pasivitu, jedinec se schoulí, chce přežít a přečkat.
Strach paralyzuje.
Strach lze překonat.
Člověk nemůže žít se strachem, protože by se z toho pos*al.
Tlusťoch Jake se mne ptal, jestli nemám strach, že nebudu mít co do huby. Nemám. Nějak bylo, nějak bude, ale vo tom někdy příště.