Otevírám vlastní školu, kterou jsem si vymyslel a zvu lidi, abych tam nebyl sám. Píšu těm, co jsem učil, těm co ještě studujou i těm, co jsou dávno venku a bojujou vo vlastní život. Dostávám milé odpovědi, což mne vede k tomu, že přesto, že jsem pryč z BlekFílds, tak mám pocit, že všichni, co jsem kdy učil jsou vlastně ti moje děcka. Vidím jejich vobličeje, vidím jejich práce, vzpomínám si na ně a jsem moc rád, že na mne nezapomněli.
Je prostě rozdíl mezi slovy „studenti“ a „mí studenti“. Hlavně uvnitř v hlavě či srdci to budou furt jen ti „mí“, jejich práce, jejich nápady. Možná jsem divnej, ale to je na tom to báječný.
Pokecat si s mojí studentkou přes Linkedin, co studovala před dvaceti lety a žije v Dánsku, má dvě děti, ale furt je to pro mne ta kudrnatá usměvavá holka, co jsem jí vedl diplomku. Nádhera.
Potkat studenta, co je v zahraniční firmě, taky už dávno venku, a co říká upřímně „tehdá ste nám říkal…“ Byl jeden z prvních, nikdo si ho nepamatuje, jen já, přesně vím, jakej měl vohoz a vlasy, dneska je to seriózní muž, akorát je vo dvacet let starší.
Mí studenti. Byli jste a navždy zůstanete.
Mí studenti, díky.