Dnes mi docvaklo, co na celým tom univerzitním pedagogickým procesu je blbě. Co je postavený na hlavu. Měřitelný výkony: učitelohodiny, studentohodiny, evaluace, publikace, snaha vo vobjektivnost. To není vzdělávání, to je jen forma buzerace (viz Academia: 21. století: Jerry Z. Muller – Tyranie metrik).
Podstatou vzdělávání je výsledek: vzdělanej samostatnej sebevědomej člověk. Za to stát platí školy. Není to vo testech, zkouškách, papírech a vysvědčeních. A současněj svět se voklikou vrátil, dnes se tomu říká „individuální přístup“ a „kaučing“, ale je to prasterej vodvěkej princip Mistra a Žáka. Jenže ten se moc nehodí, protože je náročnej. Náročnej ekonomicky, náročnej na svobodu, na vosobnosti. Je to nebezpečná anarchie voproti Systému, protože to nejde moc spoutat a sešněrovat a potřebuje to velkorysost. (Jen na vokraj, poslední velkorysost byla za děkana XY, to skončilo před před třemi děkany a devatero řekami.)
Co by to znamenalo v praxi? Totální změnu orientace. Píše vo tom jistej Konrad Paul Liessmann v několika knížkách výše zmíněné edice, ale kdo by to četl.
Taky by to znamenalo změnu vorientace škol z lacinejch výsledků na složitý a nejednoznačný data. A změnu financování vod Bohů až po Kantory. A do toho se nikomu nechce, protože Bohové a Bohyně by mohli přijít vo prebendy ve formě vobětin a vonnejch tyčinek. A plebs dole by se mohl bouřit, protože by se dort krájel jinak. A jak rozkrájet spravedlivě dort pro více jak dva konzumenty, to je zase jiná, tentokrát ryze matematická hříčka.
Škoda, že Bohové a Bohyně nečtou. A nepřemejšlej. A nenutěj lidi číst. Možná by se ale provalilo, že vlastně ani neznaj všechna písmenka. Nepotřebujou je, jsou to přeci Bohové.
Tlusťoch Jake se mne ptal, jestli čtou prezidenti a prezidentky. Nevím, co mu mám vodpovědět. Řekl bych že ne. Co myslíte?