Svět se kolem mne točí rychleji než já. Sedím tu na zadku na židli a čučím, jak se design a umělá inteligence – AI se tomu dneska říká – řítí kupředu, jako by zítra už bylo.
Pamatujete na doby, kdy byl design o tom, jak se něco tváří, jak vypadá, jak to padne do ruky? Kdy umělci a designéři hledávali inspiraci v přírodě, historii, hudbě a umění? Jo, doba se mění, a minulé mizí v propadle dějin. Začínal jsem tuší na rýsovacím prkně, pak klasický kreslící CAD programy, co stály majlant a další prachy stály tisky. Včera to samý převedeno do algoritmů, jedniček a nul. A dnes? Ne že bych byl proti pokroku, ale někdy mám pocit, že ten pokrok je jak vlak, co nezastaví ani u nádraží.
Tak a teď se tu mísíme s umělou inteligencí. Bolestivě chytrou, pěkně nafouklou a arogantní jako puberťák, co právě objevil Nietzschův „Tak pravil Zaratustra“. Tahle AI dokáže navrhovat produkty, optimalizovat výrobu, předpovídat trendy a dokonce vytvářet umění. Ale co tím ztrácíme? Neztrácíme tím nějakou tu lidskost, ten lidský dotek, co věci dává srdce?
Jak se říká, nejdřív jsem se bál, pak jsem to nesnášel a nakonec jsem to přijal a učím se to. Takhle nějak vidím design a AI. Začínám chápat, že pokud se chceme posunout dál, pokud chceme překonat ty bariéry, co nám stojí v cestě, tak musíme vzít to, co nám AI nabízí.
A tak tady sedím na tom svým zadku, a přemýšlím. Přemýšlím, jak se ten svět mění a jak se musím měnit já. Přemýšlím, jak se z toho designu a AI stala tak dynamická a rychle se rozvíjející oblast. A přemýšlím, co s tím udělám já sám za sebe. Protože jedno je jisté – zůstat stát a nechat svět, aby se točil kolem mě, to prostě nejde.