Dycky mne fascinovaly inventůry. Sjetiny z výpočetky s číslama, který každej podepíše, aby měl pokoj. Jehličková tiskárna (vynalezena v 70-sátým minulýho století), papír s děrovaným okrajem, fakt půl století beze změny. Jako by se zastavil čas. Čísly polepený inventář (viditelně), prdni to kam prdni, hlavně aby sčítací pověřenec měl jasno. Hlavní princip: nic nesmí chybět, nic přebejvat, protože to by byl průser. To že vod tý doby se svět posunul, Nejvyšší Úředník nezaznamenal. Že jsou čarový kódy, čtečky, automatizace, digitální fotografie, 3D skenry, že to umí každá knihovna.
Možná je to cílenej záměr uchovat dědictví předků, protože to pamatujou i starci důchodovýho věku. Vlastně to pamatujou všichni, protože to jde napříč generacema. Ti nejmladší na nejnižším levlu lítaj s papírama, jsou chvíli důležití, maj svý vopodstatnění a Systém je využije. Pak to podepíšou Důležití, to je komise tří, z nichž dva netuší co podepisujou.
Ale to není tématem tohoto textu. Přemejšlel jsem, kam a jak se ty štítky lepěj. Třeba u flešky byl problém, štítek byl větší než vobjekt sám. Nebo kam to lepěj’ výtvarnejm dílům?
Vemte si třeba Koně u Bohyně, je černej, hladkej, kam mu nalepili inventární číslo? Vono prej musí bejt vidět, aby bylo jasno, že je to majetek. No já bych věděl … a byl by to fór, kdyby inventární ouřada, nebo ouřednice, měli koule mu to tam plesknout.
Nebo ten abstraktní vobraz, teda nevím jak vypadá ani jakej má rám, ale kam mu to číslo píchli? Dolní roh? Pravej? Levej? Do středu vobrazu, aby bylo lehce čitelný, stejně si toho nikdo nevšimne…
Nebo přišli a zeptali se Bohyně, kam to vrazit?
Ják říkám, já bych věděl.