Je to porád dokola to samý a myslím, že je to problém celý naší moderní civilizace: „Nemůžu, nemám čas.“ Zavedením diářů, tajm menežmentu a podobných vychytávek jsem se připravili vo čas. Svět, kterej to nepoužívá, čas má, náš převorganizovanej svět má deprese z jeho nedostatku.
Vod studentů to slyším furt dokola: „Rád/ráda bych, ale nemám čas. Musím do práce…. Musím…“ OuKej, musíš, musíš. Kdosi kdysi řekl, že času máme všichni stejně. V tom je jediná spravedlnost. Co je rozdílný, je způsob, jak s ním naložíme. V tom je ten problém – to je rozhodnutí, naše rozhodnutí, který má důsledky.
Kdysi jako pětadvacetiletej elév ještě na škole jsem dělal s panem architektem L.V., kterej mne uvítal slovy: „Musíme stihnout Termín. Jdeš do toho se mnou?“ Já kejvl a my voba jsme kreslili ve dne v noci tuží na pauzák. Spal jsem pod prknem na zemi, nepohodlně, abych se moc nerozespal, chlastali jsme kafe a pivo (L.V. čaje), jedli rohlíky s vlašákem z papíru a stihli to. Kolik jsme spali už nevím, ale bylo to po hodinách.
V okamžiku, kdy jsem v pětatřiceti nestíhal a měl spoustu zakázek, jsem spěchal po dešti domů a bum: aquplanning, náraz do sloupu, špitál a já měl najednou rok času.
V okamžiku, kdy mne ve dvášedesáti vylili z BlekFílds se čas stal zase normální veličinou. Dělám to co chci a co stihnu. Stihnu to co chci. Samozřejmě, že do toho vlezou nečekané věci, ale prostě tak to je, ať jste poučení Tajm Menežeři nebo ne. A tak čtu, přemejšlím, píšu, kreslím a jediný, pokud nestíhám to co bych chtěl je, že jsem naštvanej sám na sebe. Ale vím, že to nikoho nezajímá.
Svět se točí furt stejně rychle, protože z hlediska fyziky ta masa hmoty zvaná Zeměkoule (dle Wiki 5,9736×10^24 kg = 6 a 24 nul) je tak vobrovská, že jakákoliv změna pohybu, ať směru či rychlosti jen tak nejde. A zkrácení času? Samozřejmě, že je možný, ale jen při rychlostech blízkejch rychlosti světla. Ainštajn, Teorie reltivity.
Zahoďte diáře a zkuste to bez nich. Pořiďte si natahovací mechanický hodinky (já mám starý kapesní cibule). Vobčas se zastaví a vy si toho ani nevšimnete. Nic se nestane. Stíhejte jen to, co stíháte.
Jen musíte vědět, že lidí je víc a víc. Že ti, co toho víc stihnou budou lepší. Prostě vás předběhnou, to dá rozum.
Udělali jsem s Adamem pokus. „Nestíháš? Vyruš jedno dopoledne, schůzky, telefony, mejly a nic si tam nedávej. Nech si ho pro sebe.“ Zkusil to a hle, nic se nestalo.
Schválně: Zkuste to taky. Čtěte, studujte, přemejšlejte, pište, dejte si nohy na stůl, nebo jen ležte na zádech. Pro milovníky díářů: každej čtvrtek vod 8:30 do 14:00 hod.
A napište, jak to dopadlo.