Není nad to dostat celkem zbytečnej pojeb za vlastní aktivitu někdy po ránu nebo při vobědě. V člověku to vzbouří city, vo žluč v mým případě už nejde, protože jsem bez výrobce týhle žlutý hořký tekutiny.
Je hrozný, jak vyhrává lhostejnost i blbost na body, skoro bych řekl, že je to marnej boj. Zabývala se tím antika, moc hezky to řekl Edmund Burke před více jak dvěma stoletími, mluvil vo tom Werich. Myslím, že současná Tekutá společnost se tím přímo vyznačuje. Pozoruju-li svět kolem sebe, je zaplněnej tolika zbytečnejma ptákovinama, že lidem vokolo je to fuk. Lhostejnost je člověčí prevencí před zklamáním. Jenže je vomylem si myslet, že to je správně, prostě se s tím nejde jen tak smířit. Přijmout lhostejnost znamená ztratit kus vlastního ega a to platí bez ohledu na věk i na vzdělání.
Lhostejnost je zajímavý téma pro přemejšlení. Jde vo určitý votupění po šarvátkách s okolím, má to podobný symtomy jako Posttraumatický stresový syndrom (PTSD). V kombinaci s prezentací moci a narcismu je to určitej symbol doby. Chodíme po světě zahlceni podněty zvenčí, na které už ani nereagujeme a protože Ego je Ego, jsme přesvědčeni o své pravdě. Většinou ji prezentujeme zájmem vo blaho druhejch (zde se vynořuje moc a narcizmus), přitom ve skutečnosti o toto vůbec nejde.
Následuje ji bohorovnost, česká vlastnost převzatá vod Brouka Pytlíka, kterej všechno věděl, všemu rozuměl, protože (jak známo znalcům Ferdy Mravence) se narodil v kině. Jak vyplývá z mojí definice, je to absurdní stav, kdy takovej člověk ví vše nejlíp.
Je to trapnej Potěmkinovskej svět, kde platí „Quae Caesaris Caesari, quae Dei Deo“* a to i v případě, že je Cézar arogantním blbem. Co stím? Akceptovat nesmyslnou hru na pořádek a toleranci? Čučím na to, jako Josef Druhej s Kateřinou Velikou při návštěvě Krymu. Vlastně to nemá žádnej konec. Projevuje se to tak, že se obklopujeme „principy“ a na realitu druhejch nám nezbývá chuť ani čas.
Jenže co s tím pojebem? Nechat to bejt a dál stavět dědinu knížete Grigorije Alexandroviče? Akceptovat radu „tak to vyfasuj a vyhoď“? Přijmout zmíněné „Co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“?
Nevím, zbývá asi jen pokrčit rameny a nechat to bejt. Lhostejnost se zacyklila.