Neustále čekám na to, kdy a vodkud vyleze nepřítel. Fantom. Rebel. NoName. Lůzr. Podle všeho je tu, v mikině, v kapuci, pod kterou skrejvá (jak je všeobecně známo) půlku znetvořenýho ksichtu politého kyselinou, je blbě zamilován, bůhví do koho. Vzbudil nevoli Moci, protože se vyslovil proti ní. Moc vše dementovala, protože takový lůzry nepotřebuje. Holt akademický svobody neplatěj vždycky, bacha na to. V letáku jsou jen prej samý lži a pomluvy, pravila Moc. Hlavně, že v něm nejsou hrubky. Jo a taky prej všeobecně víme kdo to je, já to teda nevím, a je mi to fuk. Fantomové bejvaj většinou pod škraboškou tajemní a neznámí.
Zajímavej je ten leták, kterej se ocitl i Fejsu v oficiálních zdrojích. Lůzr tam popisuje nepravosti Moci, Moc je dementuje, je to kdo z koho. Souboj jako na Divokým Západě, jeden v černým, druhej v bílým. Harmonika kvílí, ruce se chvějí, klobouky stažený do čela. Diváci nedutej napětím.
Jenže co když Lůzr má v něčem pravdu? Co když Moc zapírá, protože to Moc má v popisu práce? Co když je to fifty fifty? Nevím. Alespoň v jednom bodě má Lůzr pravdu. Ale v kterým?
„Moc nie je ani dobrá ani zlá. Moc sa môže stať dobrom i zlom, záleží na tom, kto ju používa.“ (Mňačko, L.: Ako chutí moc). Musím si tu kdysi zakázanou bichlu najít a znovu přečíst.
P.S. Jak bylo to lidový rčení vo potrefený huse?