Vždycky, když jsem jako kluk něco proved, následovalo pokání: musel jsem se mamince, babičce či otci omluvit s tím, že to vícekrát neudělám. Největší strach jsem měl z prakru a koženýho pásku, což většinou souviselo s pár ranami na holou. Ne, že by mne rodiče bili, ale několikrát jsem to prostě schytal. Dneska jsem za to vděčnej, protože si pamatuju usmiřování a pokání.
V manželství to taky občas poděláte a přijde usmiřování, kytky, víno a večeře, dovolené a tak podobně. Občas to uděláte, aby nastal mír, občas chcete udělat radost jen tak.
Mezi kámošama, chlapama a sousedy taky občas něco poděláte, tak zajdete na pivko, dáte kořalku na usmířenou, řeknete „to jsem pos*al” a většinou to funguje. Pokora a pokání je cestou k respektu.
Miluju hlavně to, když mne, starýho borca, poučují ti mladší, co bych měl a jak bych se měl chovat. Ta nadřazenost místo pokory a vlastní neomylnost. „Drž hubu, nebo… (ti dám přes držku)!!!” je vždycky úžasnej argument. „Tak jo, dem na férovku…” říká můj zedník.
Opačně na to jdou v BlekFílds. Vychází z premisy, že božstva jsou neomylná, což ale není pravda, teda alespoň antičtí bohové dělali pěknou paseku. I křesťanskej Bůh to občas s tou kolektivní vinou přeháněl. A tak místo náznaku usmíření další varovný befel.
Ten befel si v klidu přečtěte, je k dispozici tady.
Moje odpověď: Stojím za tím, co jsem napsal již dříve v dopise panu rektorovi a zveřejnil na těchto stránkách s jedním dementi a upřesněním:
V roce 2020 jsem obdržel ze strany LDF výpověď, přičemž jsem byl p. Jankovským obviněn ze sexuálního obtěžování…
Zde je na místě oprava a omluva: Omlouvám se za nepřesné vyjádření, důsledně řečeno byl jsem obviněn ze „sexistického chování, obtěžování studentů a zaměstnanců na pracovišti”.
Trvám ale dál na tom, že p. Jankovský je osobou podjatou, nekorektní a jeho jednání (bývalé i současné) je za hranicí dobrých mravů etc. Obvinění uvedená ve výpovědi konkrétně nedoložil a neprokázal. Předložil přinejmenším jedno obvinění, která bylo (a je) nepravdivé, vytržené z kontextu a zkreslené, čímž se (zřejmě) dopustil trestného činu pomluvy. Dále při jednání před jím sestavenou komisí mi neposkytl žádný prostor k obhajobě, z etického hlediska nectil presumpci neviny. Obhajoba mi nebyla umožněna ani později, přestože jsem se obrátil na Akademický senát fakulty a Etickou komisi univerzity. Dle mého názoru porušil svým jednáním zákoník práce.
Trvám na tom, že morální kredit p. Janovského je přinejmenším diskutabilní a na hraně či spíše za ní a pro mně osobně nepřijatelný.
Výše uvedená tvrzení považuji za pravdivá a nebojím se je umístit do veřejného prostoru.
A kde je pravda? Já mám tu svojí, v BlekFílds mají tu svoji. Nemám nic proti instituci, jen proti některým lidem v ní. „Stát jsem já,” je od dob Krále Slunce trochu vyčpělé. Ale budiž.
Hlavně jsem starej kus nábytku, se kterým nebudou šoupat jiní, jak se jim zamane. Kdybyste nevěděli, říká se tomu „Respekt”.
Možná, kdyby z BlekFílds zazněl smířlivej tón, něco jako projev dobrý vůle, bylo by o čem přemejšlet. Protože upřímně: život jde dál a BlekFílds mne až tak moc neberou. A nebejt dalšího mocenskýho propouštění, nechal bych blog i odbory spát.
APROPÓS:
Jo a co mne těší je vědomí, že Zelený Zadky sedávají už dvacet let v zasedačce na židlích, u stolů a v interiéru, který jsem kdysi před navrhoval pro Pana Děkana Slonka. Ten lipovej státní znak tam visí díky mně. Myslete na to, chlapci…