Úvod

Jediná možnost, jak se postavit manipulacím, lžím a polopravdám, jak si očistit jméno, je zveřejnit pravdu a podložit ji fakty. Syrovou, pojmenovanou nekompromisní. Zachovat si tvář. Nechci nikoho soudit, nechť se s tím každý popere, jak chce.

O mně a co předcházelo – LDF (Slonek, Horáček, lesníci, kolegium děkana)

Vlastně takřka celý život jsem se motal kolem interiérů. Se skřípěním zubů koncem semdesátek vyučen dřevomodelářem, pak nábytkářská průmyslovka v Bystřici pod Hostýnem a léta obrovské svobody, studium na Fakultě architektury VUT, vojna v Bílině, nástupní praxe v UP Bučovicích, jednom z největších výrobních komplexů nábytku se specializací na sektorové kuchyně a ložnice. V průběhu vysoké školy a pak skoro celý život jsem spolupracoval s Ing. arch. Jiřím Mikšíkem, jako elév jsem rozkresloval (ručně tuší na pauzák) konstrukční výkresy a detaily atypických interiérů a spolupracoval při realizaci.

Po Sametové revoluci v roce 1990 jsem se osamostatnil a začal spolu s pár kolegy vlastní cestu. Prošli jsme devadesátkami, navrhovali a realizovali veřejné i soukromé interiéry, někdy lepší, někdy zapomenutelné. Kolem roku mne na doporučení ak. arch. Františka Vrány pozval Doc. Petr Brunecký na vznikající Ústav nábytku na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Začínal jsem pod děkanem Doc. Ladislavem Slonkem, velkorysým chlapem z Vysočiny, který nám dal maximální důvěru a rozlet. Pro něj jsem navrhl a realizoval zasedačku děkana LDF, která přečkala do dnešních dnů.

Po něm nastoupil Doc. Petr Horáček, rozhodně osobnost, která „vládla“ dvě období. Protože jsme se báli jeho nápadů na restrukturalizaci a zrušení designu, založili jsme mini odborovou organizaci AZ09, vlastně první nezávislé odbory na Mendelu. Musel mne (jako předsedu jmenovat do kolegia děkana), což udělal korektně po dlouhém dopisu vedoucí osobního oddělení JUDr. Aleně Staňkové. Mimo jiné pro osobní konflikty a rozdílné názory na akademickou svobodu slova neprodloužil úvazek Prof. Jindrovi Halabalovi, opravdové legendě oboru, kterého si všichni stále vážíme.

Na druhou stranu smekám, že nám se studenty někdy kolem roku 2012 dovolil za pár korun udělat PR kampaň „LDF – Lehce Dráždivá Fakulta“, která byla úplně jiná, lehce recesistická a měla virální dosah. Tehdy jsem poprvé narazil na Libora Jankovského, tehdejšího proděkana fakulty, kterého se bytostně dotklo pojetí sebeironie oborů. Dodnes si pamatuji jeho kyselou poznámku ke krátkému animovanému videu, které studenti stvořili a sestříhali v primitivních podmínkách za týden. Ty videa stále najdete ve virtuálním prostoru internetu, přes veškerou snahu fakulty a pozdějšího děkana Jankovského, vymazat je z povrchu zemského.

Někdy v té době mne napadlo učit jinak: formou workshopů. Vlastně mě štvali studenti, kteří do ateliéru chodili pozdě, nepřipravení a čas trávili prací do jiných předmětů. Ŕešením bylo odjet s nimi někam, odkud nemůžou utéct a intenzívně s nimi pracovat. První workshop jsme udělali v r. 2012 spolu s prof. Štefanem Schneiderem a Doc. Jaroslavem Svobodou v Lednici a bylo to perfektní. Všichni makali a mezi tím se vykládalo, večer se sedělo u vína. Udělal se obrovský kus práce, studenti odjížděli s jasnou představou designu finálního produktu a výsledky byly znát. Bavilo to nás, pedagogy, bavilo to studenty, vše v korektních mezích. S workshopy jsme s Doc. Svobodou pokračovali až do covidu 2020. Vedoucí ústavu Doc. Daniela Tesařová občas trousila nějaké poznámky, ale bral jsem to jako špičkování mezi kolegy. Nikdy mne nenapadlo, že byly trnem v oku jí, kolegům i některým studentům a vzbudily pomluvy, závist a kdoví co ještě. Pro nás byly důležité výsledky – studenti se učili pracovat v týmech, museli udělat prototyp, účastnili se výstav a soutěží.

Vše by možná pokračovalo v poklidu, kdyby… Kdybych držel ústa. Kdyby mne (a nejen) neštvalo, jaký má Ústav rozpočet, kdyby mne neštvala dehonestace a podceňování oborů, které jsme tvořili, kdyby nebylo neférových „kritérií“ hodnocení, kdese nezohledňovaly umělecké výstupy a naprostou prioritou byly RIVy a publikace. Kdybych na kolegiu děkana neupozorňoval na disproporce v Interní grantové agentuře, kterou vedl více jak 10 let Doc. Jankovský a která rozdělovala peníze na projekty na ústavy v dlouhodobém horizontu (přinejmenším) nevyváženě.

Obor pomalu začal zaostávat nad technickým pokrokem, což ve své nahotě odhalila Doba covidová.