Tentokrát chci říct něco, co od od Bohů z Blekfílds nezazní, ač by mělo. Tlusťoch Jake ani nikdo jinej z BlekFílds to neudělá, protože jsou zaslepeni Svatou vírou a nenávistí. Poděkování vyžaduje velkorysost.
Myslím, že mohu jmenovat, dotyční už svůj polibek smrti dostali odjinud.
V první řadě bych chtěl poděkovat Petrovi Bruneckýmu. Založil obor, rozvíjel obor, podporoval všechny okolo, fandil mlaďochům, vychoval pár generací. Zasloužil si být profesorem víc než ti, co si titul obšlapali díky bobříkům. Velkorysej, chytrej, dobrej, chlap. Naučil všechny hodně, i když to mnozí zapomněli. Petře dík, že jsem mohli spolu učit a pracovat, přestože jsme měli občasné neshody, vždy to bylo maximálně korektní a přátelský.
Druhej takovej je Bóra Hála. Archál, co rozhodně umí a baví ho učit. Nebyli jsme na stejný lodi, trošku konkurence, jiní známí, jiný názory. Ale rozhodně respekt, kámo.
Jirka Tauber. Mlaďoch, kterýho jsme kdysi učili se vyšvihl na schopnýho zajímavýho elementa, kterej má úžasnej tah na branku a jako vedoucí ústavu si vedl úžasně. Jeho odlívání těl do gypsu, výtvarný i odborný počiny byly úžasný, věčný úsměv a věta “Tak to udělej.” Rozhodně jeden z nejlepších ve svý generaci.
Tamara Buganská, vždy ochotná kolegyně, která výborně makala s děckama, dokázala zajímavý projekty. Pracovitá, osobitá, nekonfliktní.
Danica Káňová, pamatuji si ji jako studentku, vyrostla na antropometrii a jejím užití v nábytku a interiéru, udělal doktorát. Chytrá ambiciózní holka. Působila na mne takovým skromným dojmem.
Kdybych stavěl univerzitní tvůrčí tým, tak si tyto lidi vezmu jako první. Ale v BlekFílds jdou proti proudu: zbavujou se jich, aby vpřed mohli NoNames. Taky cesta.
Kolegové, kolegyně, díky za to, že jsem se potkali a držte se. Třeba se ještě potkáme. A pokud vám nepoděkujou z BlekFílds, buďte velkorysí a nezlobte se na ně. Buranství zůstává buranstvím.